Rodná světnička ve věži kostela sv. Jakuba
Rodina Martinů se stěhovala na věž v září 1889, kdy byl otec Ferdinand jmenován pověžným. Po prvním roce pobytu se 8. 12. 1890 narodil nejmladší syn Bohuslav, který zde vyrůstal téměř do svých dvanácti let. Pobyt ve výšce 36 metrů nad zemí se navždy zapsal do jeho paměti a v pozdějších letech strávených v zahraničí si ho připomínal alespoň obrázkem věže, který na svých cestách po světě vozil vždy s sebou. V roce 1920 bylo místo pověžného definitivně zrušeno a světnička byla vyklizena. Poprvé byla světnička otevřena veřejnosti v roce 1947. Teprve až v roce 1958 byla zařízena původním nábytkem z majetku rodiny Martinů a dostala podobu, jakou měla v době umělcova dětství.
Dům U Růže, Riegrova 52
V době, kdy rodina Martinu bydlela na věži, musela chodit pro vodu dolů do města. Kašna s pitnou vodou bývala u domu U Růže nedaleko kostela. Užitkovou vodu např. na praní prádla bylo možné chytat při dešti přímo na věžním ochozu.
Dům Josefa Černovského, Otakarova 76
Se začátkem školní docházky dali rodiče malého Bohuslava učit hře na housle k Josefu Černovskému, který bydlel nedaleko kostela v Otakarově ulici. Přestože byl povoláním krejčí, mel pověst nejlepšího učitele hudby v Poličce a jako nadšený amatérský muzikant se významně podílel na hudebním životě města. Kromě hry na housle se u něj Martinů naučil i základům hudební teorie a seznámil se s požadavky, které na houslistu klade komorní obsazení. I po mnoha letech ocenil vliv svého učitele, jehož pověstná láska k hudbě i ke svým žákům měla na Martinů zásadní vliv: „V mé vzpomínce nikdo jej nemůže nahradit, přestože vlastně kvalifikován pro učení nebyl, neměl žádný diplom a nic takového. To byla naše doba, kdy jsme přijímali to, co bylo. Nicméně on měl lásku k hudbě a umění, kterou si možná sám neuvědomoval. A on byl první, který mi ukázal direkci.
Dům čp. 112 v Šaffově ulici
Budova bývala sídlem obecné a měšťanské chlapecké školy. Bohuslav Martinů ji začal navštěvovat jako žák v roce 1897. Jeho prospěch byl ale průměrný – býval často nemocný a své znalosti dával najevo dosti neochotně. V budově školy se do roku 1929 zároveň hrávalo divadlo. Konala se zde představení místního ochotnického Divadelního spolku Tyl. Jedním z jeho členu byl i skladatelův otec Ferdinand Martinů, dobrosrdečný obuvník, který nezkazil žádnou legraci. Na zkoušky s sebou často brával malého Bohuše, který tak mohl na vlastní oči sledovat, jak vzniká divadelní představení. V době první světové války zde Martinů působil jako učitel houslí. Jeden z jeho žáků později vzpomínal: „Bohuše Martinu jsme znali jako houslového virtuosa z Filharmonie, a udivilo nás, když se objevil ve škole jako náš učitel. Nedovedli jsme si v mysli srovnat, že on, umělec, je ochoten věnovat se nám, klukům „vrzalům“. Jinak nám totiž ve škole neřekli. Našeho nového učitele to však nevyvedlo z míry. Rychle ses námi spřátelil a byl nám víc kamarádem než kantorem.
Dům čp. 160 na Palackého náměstí
V létě roku 1902 se rodina Martinů přestěhovala z kostelní věže dolů do města. Po letech v izolaci se tak dvanáctiletý Bohuslav ocitl přímo v centru dění – na náměstí. Ferdinand Martinů byl přijat jako zaměstnanec starostenského úřadu a zároveň získal místo sluhy ve spořitelně, která měla kanceláře ve stejné budově. Ve spořitelně rodina Martinů měla jednu velkou místnost s přepaženou malou kuchyní s okny na náměstí, vlevo od vchodu do budovy. Na schodech k půdě obvykle hrával malý Bohuslav na housle. Jeho sestra Marie tu začala provozovat úspěšnou krejčovskou živnost, kterou následně rozšířila ve vlastním domě na ulici Svépomoc. Tam se rodina Martinů odstěhovala z náměstí v roce 1922 a zůstala již natrvalo.
Dům čp. 8 v Masarykově ulici
Ve stejné době, kdy byl Martinu jmenován učitelem houslí na chlapecké měšťanské škole, začal dávat také soukromé hodiny hudby. V tomto domě od roku 1916 s přestávkami do roku 1920 provozoval svou malou hudební školu – vyučoval hře na housle a na klavír.
Hostinec Na Růžku, roh Šaffovy a Eimovy ulice
Na místě dnešního domu čp. 37 stával hostinec, kde kolem roku 1920 Martinů načrtl na okraj novin klavírní skladbičku Foxtrot narozený Na Růžku. Původní rukopis je nezvěstný, dochovaly se ovšem dvě úpravy pro různá obsazení od poličského kapelníka a skladatelova učitele Josefa Vintra.
Tylův Dům
Tylův Dům je místní divadlo vystavěné roku 1929. Sám Bohuslav Martinů byl přítomen slavnostnímu ceremoniálu otevření nového divadla. Složil pro tuto příležitost klavírní skladbu Prélude, kterou také sám přednesl. V roce 1956 zde zazněla světová premiéra kantáty Otvírání Studánek v podání pěveckého sboru Opus za řízení dirigenta a přítele Martinů Zdeňka Zouhara.
Liboháj
Lesopark Liboháj se rozprostírá jihozápadně od centra Poličky, v minulosti se zde nacházely lázně, hostinec, ve 20. letech 20. století zde byl vybudován také přírodní amfiteátr, kde se konala řada ochotnických her. V době mládí Bohuslava Martinů byl lesopark velmi oblíbeným výletním místem poličských občanů. Roku 1921 zde byl vystavěn pomník Mistra Jana Husa; bronzový reliéf na žulovém balvanu uprostřed lesa, jehož autorem je poličský rodák sochař Vojtěch Eduard Šaff. Sám skladatel vzpomínal, že kolem něj v dobách mládí téměř denně chodil na procházky. A že mu výrazně v paměti utkvěl nápis na plaketě: „Hledej pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdu až do smrti!“
Vlakové nádraží
Železniční stanice Polička byla svědkem celé řady cest Bohuslava Martinů od jeho mládí až do roku 1938, neboť cesta vlakem byla dlouhá léta jedinou možností dopravy na vzdálenější místa. Odsud Martinů cestoval do Prahy v době studií konzervatoře i později, kdy v hlavním městě působil jako hráč České filharmonie; odtud vyjížděl na řadu letních výletů či prázdninových pobytů. A na poličské nádraží, odkud pak pěšky přešel ke své rodině do domku v ulici Svépomoc, pak přijížděl vždy jednou za rok o letních měsících ve druhé polovině dvacátých a ve třicátých letech. Cesty to byly dlouhé a náročné, protože Martinů cestoval až z daleké Paříže, která se mu v té době stala milovaným domovem. Naposledy zde byl v roce 1938 - následný historický vývoj mu už další návrat do Poličky neumožnil.
Starý hřbitov
Vlevo od kostela sv. Michaela se nachází hrob rodiny Martinů, kde jsou pohřbeni nejen skladatelovi rodiče a sourozenci, ale také sám Bohuslav Martinů spolu s manželkou Charlotte. Původně skromný rodový náhrobek byl roku 1984 nahrazen majestátním pomníkem ze žuly. Jeho autorem je akademický sochař Milan Knobloch. Na náhrobku jsou patrné plastické hudební motivy a vytesán citát z kantáty Otvírání studánek.
Doslova pár metrů vzdušnou čarou od místa posledního odpočinku Bohuslava Martinů je od roku 2025 pohřben i prof. PhDr. Jaroslav Mihule, CSc., jeden z nejvýznamnějších martinůovských badatelů v celosvětovém měřítku a od roku 2019 také čestný občan města Polička.
Socha Bohuslava Martinů v parku
Socha v nadživotní velikosti byla vytvořena v roce 1990 u příležitosti stého výročí narození skladatele. Stejně jako náhrobek na hřbitově je dílem akademického sochaře Milana Knoblocha. Při její tvorbě umělec konzultoval své pojetí se skladatelovým pamětníkem Jiřím Muchou: „Říkal, že musí být nenápadný, až stydlivý a to - myslím - že se mi v té soše podařilo.“ Socha byla odhalena na slavnostním ceremoniálu za přítomnosti tehdejšího prezidenta Václava Havla.
