Bohuslav Martinů se narodil 8. 12. 1890 ve věžní světničce kostela sv. Jakuba, kde prožil spolu s rodiči a dvěma sourozenci jedenáct let života. Netradiční prostory k bydlení získal jeho otec jako služební byt, neboť působil jako pověžný a jeho úkolem bylo z výšky hlídat, zda se někde ve městě nevznítil požár. Věž byla tedy malému Bohoušovi až do školních let celým světem, jako neduživé dítě z ní dolů scházel jen minimálně. Až po změně tatínkovy pracovní činnosti se rodina odstěhovala z věže dolů do města.
Od školních let začal Bohouš navštěvovat hodiny hry na housle a postupně se stále více projevovalo jeho hudební nadání. Po úspěšných vystoupeních v Poličce a okolí se nemajetné rodině podařilo získat finanční subvenci města, aby chlapec mohl studovat na pražské konzervatoři. Odchodem z maloměsta se Bohoušovi otevřel dosud netušený svět kulturního vyžití: nebylo snad dne, aby v Praze nenavštívil nějaký koncert či divadelní představení. Navštěvoval je dokonce tak pilně, že poněkud zapomínal na své školní povinnosti a z konzervatoře byl nakonec vyloučen. V jeho hlavě se ale stejně stále výrazněji prosazovala myšlenka věnovat se namísto hry na housle komponování. Vlastní pílí a houževnatostí vypracoval mezi nejosobitější skladatele první poloviny 20. století.
Po vzniku samostatného Československa v roce 1918 se otevřely nové možnosti. Bohuslav Martinů byl přizván, aby jako výpomocný houslista vycestoval s orchestrem České filharmonie na zahraniční turné po evropských zemích. Cizina jej naprosto uchvátila a urychlila jeho rozhodnutí požádat o zahraniční studijní stipendium. Tak se ocitl na podzim roku 1923 v Paříži: městě, které mu avantgardní atmosférou a celkovými kulturními možnostmi učarovalo. Ve Francii našel řadu přátel a také svou budoucí manželku Charlotte.
Postupně se vypracovával k uznávaným skladatelským osobnostem a jeho díla byla hrána jak ve Francii, tak v Československu, kam pravidelně dojížděl navštěvovat rodinu a přátele.
Z původně plánovaných tří měsíců pobytu ve Francii tak bylo nakonec sedmnáct let života a skladatelův pobyt zde by býval byl pravděpodobně ještě delší, kdyby se nerozpoutala druhá světová válka. Martinů neuposlechl výzvy k návratu do vlasti obsazené nacistickým Německem, čímž se dostal na pomyslnou černou listinu nežádoucích osob. V momentě, kdy i Francie podlehla německé okupaci, zde pro něj přestalo být bezpečno. Zvolil proto i s manželkou emigraci do USA, kde prožil nejen válečná léta, ale i řadu následujících let. V Americe si Martinů postupně vybudoval postavení jednoho z nejuznávanějších evropských skladatelů. I přes úspěchy se Martinů s americkým prostředím nikdy zcela nesžil, a tak v poválečných letech cestoval stále častěji do Evropy. V roce 1953 s manželkou rozhodl Ameriku trvale opustit. Do Československa se vzhledem k politickému převratu a příklonu země ke komunistické idealogii vrátit nemohl, poslední léta života žil střídavě ve Francii, Itálii a Švýcarsku (Schönenberg). Smutek po domově jej přivedl ke kompozici čtyř kantát na slova poličského rodáka, básníka Miloslava Bureše. První z nich – Otvírání studánek – se stala symbolem jeho vztahu k rodné Vysočině.
Bohuslav Martinů zemřel 28. 8. 1959 ve švýcarském městečku Liestal a pohřben byl nejprve na soukromém pozemku dirigenta Paula Sachera v Schönenbergu, v roce 1979 byly jeho ostatky převezeny do Poličky a uloženy v rodinném hrobě, kde odpočívá spolu s rodiči, sourozenci i manželkou Charlotte.